Když jsem zjistil, že moje fobie má název...

26. září 2008 | 21.21 |

Někdo píše, že jeho knoflíková fobie vznikla po nějakém zážitku. Jestli si dobře vzpomínám, tak třeba Natálie Kocábová uvedla, že knoflíky nesnáší od nějakého pobytu v nemocnici. Já si ale na žádný negativní zážitek s knoflíkama nevzpomínám. Jenom si pamatuju, jak mi knoflíky byly odporné už někdy ve školce. Dokonce si pamatuju i různé detaily. Jeden kluk ve školce často nosil takovou růžovou košili, na které byly různá čísla a písmena a já jsem si s nim nechtěl hrát. A když tu košili neměl, tak jsme si spolu hráli. Taky si velmi dobře vzpomínám, že jsem byl přesvědčený o tom, že on tu košili nosit nechce, ale rodiče ho k tomu nějak donutili a hotovo. Já jsem si myslel, že odpor ke knoflíkům je nějaká součást dětského pohledu na svět a žádné dítě nechce nosit oblečení s knoflíkama. Bral jsem jako fakt, že až budu dospělý, tak si třeba nebudu hrát na schovávanou, nebudu se dívat na večerníček a taky jsem věřil tomu, že mi přestanou vadit knoflíky. Nepřestaly.Šmíca v odporném dresu (EURO 96)

Že ten můj odpor ke knoflíkům je asi trochu přehananý, jsem si začal pořádně uvědomovat, až když mi bylo asi tak 11-12 let. Řek bych, že někdy v tomhle věku se člověk asi začně hodně rychle měnit. Přestane mít takové ty vyloženě dětské starosti a začne se zajímat i o jiné věci. Já jsem si tenkrát zamiloval fotbal a v paměti mi nejvíc utkvěly odporné dresy s knoflíkama, ve kterých nastupovala reprezentace ČR. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy řikal, že bych nemoh hrát ani za nároďák v takovym hnusnym dresu :-) Ale celkově jsem začal na ty knoflíky nahlížet už trochu jinak. V tom věku jsem si připadal už hrozně dospělý a zároveň jsem měl problém jenom se dotknout obyčejného knoflíku. Už jsem věděl, že tohle prostě neni normální, ale v tomhle věku se člověk nedostane do situace, že by musel někam v obleku, takže jsem vlastně žádný problém neměl.

Potom přišla střední škola a jak se začala blížit maturita, tak jsem věděl, že jednoho dne ten oblek na sebe prostě budu muset vzít a opravdu jsem se toho děsil. Naštěstí jsem to přežil, i když to byl teda hrozný zážitek a doufám, že žádný další den v košili a v kvádru už nikdy nebudu muset absolvovat :-) Někde jsem četl, že člověk se třeba fobie z pavouků zbaví tak, že se začne na ně dívat nejdřív na obrázku, potom ve skutečnosti a nakonec se jich třeba dotkne a je vyléčený. Tak u knoflíků a u mě to asi nefunguje. Já jsem si v první chvíli taky myslel, že teď jsem to aspoň částečně překonal. Jenže když jsem o tom později přemýšlel, tak jsem došel k tomu, že ten maturitní zážitek mi ty knoflíky znechutil snad ještě víc. Mně se z těch knoflíků chtělo celou dobu zvracet, nemoh jsem se ani pořádně nadechnout, když jsem si představil, jak se třeba hrudníkem toho knoflíku dotknu, atd... Dodnes se mi o tom zdá a už je to 6 let. Když mě později čekala např. státnice z AJ, tak jsem vůbec nevěděl, co si mam vzít na sebe, ale věděl jsem, že jestli se odhodlám k tomu, abych tam dorazil v košili, tak možná na ně udělám lepší dojem, ale tu státnici na 100% neudělám, protože tam budu akorát koktat jako idiot.

V době, kdy jsem ukončil svoje pokusy o získání vyššího vzdělání a začal jsem hledat práci, jsem zároveň zjistil, že moje fobie má název. Sice je ten název na muj vkus trochu komplikovaný, ale hlavně, že ten název existuje. Když jsem někomu řek, že mám fobii z knoflíků, tak na mě koukal automaticky jako na blázna. Když někomu řeknu, že mám koumpounofobii, tak už mě začne brát aspoň trochu vážně. Vzpomínám si, že poprvé jsem to oznámil právě na jednom pohovoru kvůli práci. Bylo to v době, kdy jsem byl mladší a blbější, takže jsem se nechal nalákat na nějakou podivnou nabídku. Slečna mi do telefonu řekla, že podrobnosti mi řekne až při osobnim setkání a já s tim souhlasil. Vůbec si nepamatuju, jak se ta firma jmenovala, nebo čím se měla zabývat, ale asi šlo o tzv. letadlo. Dorazil jsem na pohovor, který se nekonal v sídle firmy, ale kdesi v kavárně a tam seděla slečna, se kterou jsem mluvil telefonicky a nějaký její "kolega". Už vůbec nevim, co mi tam řikali, ale celý to na mě působilo nějak divně a neměl jsem o tu práci vůbec zájem. Nakonec mi oznámili, že by bylo dobrý, kdybych dorazil na nějakou jejich prezentaci a že si mam na to vzít oblek. Samozřejmě jsem jim moh říct cokoliv, ale bylo mi jasný, že ty lidi už nikdy v životě neuvidim a tim pádem je mi u prdele, co si o mně budou myslet, tak jsem se rozhod, že na nich otestuju, jak budou reagovat, když jim oznámim, že mam koumpounofobii. První reakce samozřejmě byla: "Co to jéééé?" Když jsem jim oznámil, že je to fobie z knoflíků, tak mě až překvalio, že to oba vzali naprosto v pohodě. Dokonce ten týpek řikal, že zná někoho, kdo to má taky. Sice práce, kterou mi nabízeli, byla blbá, ale přesto těm lidem aspoň takhle virtuálně děkuju. Od tý doby jsem to nějak přestal tajit. Né, že bych to všem na potkání vykládal, ale už nehledám za každou cenu výmluvy, když mě třeba někdo láká, abych šel na nějaký maturitní ples a podobně.

Jinak jsem trochu nakousnul ty zaměstnání. Mě to vždycky táhlo spíš k manuální práci, takže nějaká práce pro kravaťáky mě absolutně neláká. Můžu teda napsat, že koumpounofobie mi ve výběru zaměstnání moc nepřekáží. Přesto jsem si uvědomil, že jedno zaměstnání, které bych si chtěl aspoň vyzkoušet, dělat nemůžu. Docela by mě lákalo řídit tramvaj. Ale řidič tramvaje samozřejmě nosí nějakou předepsanou uniformu, na které jsou bohužel knoflíky. Takže tohle je pro mě tabu. Aspoň do doby, než knoflíky z uniforem zaměstnanců Dopravního podniku zmizí. Třeba se někdy dočkám, když už knoflíky mizí např. z uniforem policie...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.57 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší